Řekla bych, že už mám jakousi deformaci z povolání. Sleduji lidi na ulici. Ne, nejsem detektiv. Dívám se, co mají na sobě. Většinou sleduji hlavně ženy, protože u mužů je uniformita ještě zoufalejší, ale abych byla fér, občas zahlédnu i dobře oblečeného muže a mám z toho radost. Jsem zvyklá na to, že mnoho lidí tvrdí, že je oblečení povrchní, aby měli nějaké ospravedlnění pro to na něj (lidově řečeno) kašlat. Samozřejmě jsou i lidé, kteří v zájmu rebelie proti módě a povrchní společnosti nosí velmi zajímavé kreace – a to je jen dobře. Trocha pestrosti na ulicích, hurá! A když už jsem zmínila ty muže, myslím, že pokud chtějí ženy zaujmout, měli by myslet na oblečení i oni. Nemusí být oblečeni dle posledních trendů, jen vkusně a vyjádřit tím, kdo jsou. Některé ženy se ohlíží za byznysmeny v obleku, některé za metalisty, některé za sportovci a jiné třeba za přírodními typy s dredy a košilí z bio-bavlny. A to je v pořádku a skvělé, protože pak hned ví, jestli mají něco společného (pokud to není jen póza). To je důvod, proč pořád píši o autentickém oblékání.

Co se týče žen, tam bývá pestrost větší, už proto, že máme navíc na výběr mnoho druhů šatů a sukní a topů, ne jen kalhoty, trička a košile, ačkoli ty se dnes nosí i u žen. V minulosti tomu tak nebylo, ale i když obdivuji mnoho stylů z minulosti (nebo alespoň jejich části), jsem ráda, že v této době nenosí všechny ženy barokní šaty, ale máme větší pestrost. Pokud se tedy umíme vymanit z vlivu trendů a ze snahy zapadnout. A nejsme líné. A nenecháme se ovlivnit okolím. Jenomže se to stává.

Proč někdy potkávám krásné sladěné dámy nebo romantičky nebo jinak harmonické slečny a paní a jindy narážím na samé kombinace tričko/džíny/šusťáková bunda? Proč se „poletuchy“ snaží být dámami (bez urážky, poletucha je takové moje označení pro svobodné autentické ženy, které se chtějí smát, pobíhat a nadávat, když jim něco spadne a trápí se, pokud mají splňovat chování dámy – které je zase jiným ženám přirozené)?

Proč se vymlouváme na to, že na oblečení nezáleží, že nemáme vkus a/nebo styl, že „nosit tohle je praktičtější a pohodlnější“ (i když to k nám vůbec nesedí) a proč (nejen oblečením) žijeme životy cizích lidí?

1. Bojíme se, že budeme divní a lidé nás nepřijmou

Ať už to vzniklo v dětství (nejčastěji) nebo později, někdo nám říkal věci typu: Jak to vypadáš? To nemyslíš vážně! Takto oblečený/á přece nemůžeš jít ven! Co by si lidé pomysleli? Takové a podobné „dobře míněné rady“ rodiny jsou často důvodem, proč nám připadá, že náš styl není v pořádku a dělali bychom s ním na ulici ostudu. Pravdou je, že náš styl nepřipadal v pořádku těm, kteří nám takové věci říkali. To však nevypovídá nic o tom, co si budou myslet všichni ostatní. Nikdy se nezavděčíš všem a budou zde lidé, kterým se nebude líbit, jak se oblékáš, jak se chováš, co říkáš, co si myslíš a co děláš. Vždycky tě bude někdo kritizovat. Jediná obrana na toto je být sama sebou bez ohledu na ně.
Ano, někteří lidé tě nebudou mít rádi. Jiní lidé tě zas nebudou mít rádi, když nebudeš sebou. Nakonec si nevybereš, vždycky tě bude někdo nesnášet. Vždycky si někdo něco najde, protože je jiný než ty. Ale věc se má tak. Pokud budeš sebou, budou tě mít rádi lidé, kteří tě opravdu ocení, tzn. ti důležité lidé. Ti ostatní ti můžou být beztak jedno, vztahy s nimi by tě stály jen spoustu času a energie a nakonec by tě nenaplňovaly. Nemá smysl se přátelit s lidmi, kterým se nelíbí, kdo jsi. Takže prosím, kašli na to. Kašli na tu práci, kde musíš nosit kostýmky a dělat věci, co nesnášíš a pořiď si tu biofarmu/kadeřnictví/podej přihlášku na univerzitu – cokoli tě udělá šťastnou. Najdi místo, kde můžeš být sebou a kde se dle toho můžeš i oblékat.

2. Bojíme se, že nedokážeme oblečení sladit a budeme vypadat špatně

Toto může být pro některé oprávněná obava. Samozřejmě jsou lidé, kteří naprosto nepoznají odstíny barev, natož které barvy se k sobě hodí. Jsou lidé, kteří nemají pro oblečení cit a jejich talenty spočívají jinde. Vždycky se však můžeš alespoň základy naučit, najmout si nějakého módního poradce, stylistu (ale pozor na ně, oblékají lidi do toho, co se jim líbí, ne do toho, co se k nim hodí) nebo si přečíst pár knih z knihovny. Určitě se tam něco takového najde. Můj subjektivní názor je, že pokud nosíš to, co ti je přirozené, tak to určitě zvládneš dobře nakombinovat. Horší je to, když si na něco hraješ. Stylizovat se do bohéma a nemít pro to cit, no, to už je jiná liga.

Pokud tě to baví, je samozřejmě skvělé se inspirovat a vymýšlet nové kreace, ale pokud ne, tak proč? Sportovkyně si vystačí s kalhotami a tričkem a velkou, praktickou taškou. Zato romantička v tom samém zanechá nesprávný dojem a udělá lépe, když si koupí šaty, hezké boty a kabelku. Vtip je v tom, že většina romantiček bude přirozeně „akurátní“ a nevezme si k šatům tenisky, protože jí to její jemnocit nedovolí. Sportovkyně by tohle prostě nepochopila, takže je větší šance, že by snahu o romantický styl tak trochu zvrtala – bez urážky.

3. Bojíme se, že budeme vypadat zastarale – „out“, jinak než ostatní

Móda je diktát. V České republice ne až tolik, ale jsou země, kde když je něco v módě, tak to nosí v nějaké verzi všichni. I tady jsou trendy, kterým se nevyhneme. Pamatuji si, že v jednu dobu začalo být pravidlem nosit všechno bokové a každý, kdo měl kalhoty nebo sukni do pasu, se vystavoval posměchu ostatních. Časem se to uklidnilo a dnes jsou možné obě varianty. Dlouho to tak ale nebylo. Stejně tak si většina lidí dnes neoblékne zvonové kalhoty, které byly za mého dětství docela normální. A tak se všeobecné trendy mění a lidé se musí přizpůsobovat. Nemusí. Ale dělají to, protože v obchodech je zkrátka jen to, co se nosí a najít něco jiného je kříž. Za švadlenou už dnes jde málokdo, hlavně mladí k tomu nevidí důvod, a šít umí jen menšina. Navíc na to není čas. 

A tak jsme odkázáni na to, jaké boty se nosí tuto sezónu a jaký styl oblečení. Pokud jste byli v minulých týdnech nakupovat, jistě si všimnete, že v obchodech střední až nižší cenové skupiny jsou samé věci inspirované etno stylem, Afrikou, apod. Volnější střihy, potisky, materiály, vše má jeden specifický styl. Ke komu patří, ten jásá. Lidé, ke kterým ne, nemají kde nakupovat. Občas najdete něco jiného, ale je to hledání jehly v kupce sena (ano, já měla štěstí a našla si romantickou květovanou sukni s krajkou, ale od té doby už zase nic…). Momentálně se mi nedaří sehnat boty dle mých představ, ty si nijak neušiji. A to už nemluvím o tom, že lodičky s přezkou jsou pravý unikát a jiné nosit nemůžu, protože mi všechny konfekční lodičky buď padají nebo mě dřou. No řekněte, kdo nemá podobný problém s nějakým kusem oblečení nebo obuvi? Že na sebe nic nesežene?

Ale zpátky k módě. Máme-li možnost nosit to, co chceme, ale zrovna se to nenosí, často to raději vzdáme než abychom před kolegy, známými, rodinou a přáteli byli za toho, co nosí nemoderní oblečení. Mýlím se snad? Kdo si dnes obleče něco naprosto retro nebo nemoderního, něco třeba inspirované dobami dávno minulými, když už se to dávno nenosí? A nikdo jiný to také nenosí? Máme strach vyčnívat. Máme strach být „out“. Jediným lékem na jedovaté poznámky lidí, kterým jsou rozdílní lidé trnem v oku, je sebejistota. Pokud nosíš, co chceš a jsi na to patřičně hrdá, nikdo tě nemůže ponížit. Naší slabostí jsou věci, za které se sami stydíme. Není rozumné vyrazit z domu v něčem, v čem se cítíš trapně. Protože okolí to cítí, jako žralok cítí krev. Sebejistota je naproti domu docela slušně oklame. A když si dovolí mít poznámky, no a co? To, že se jim něco nelíbí nebo zdá „demodé“ je přece jejich problém, ne tvůj.




4. Jsme jednoduše líní


Nechce se nám nakupovat, nechce se nám kombinovat, nechce se nám nic vymýšlet. Vzít si džíny a jednobarevné tričko je jednodušší, než se snažit o nějaký osobitý styl a navíc nám na to nikdo nic neřekne (většinou, jsou samozřejmě lidé, co ti řeknou, že máš vypadat více jako dáma apod.). K tomuto mám pouze jednu připomínku. Ze všech důvodů, které tě vedou k tomu, že zanedbáváš svůj styl, je tento nejhorší. Je to lenost věnovat se sobě, starat se o sebe, zajímat se o svůj zevnějšek a svůj dobrý pocit. Je to úplná ignorace sebe sama z pohodlnosti. A to prostě není dobré ať se na to podíváš jakkoli. Ani nespočítám, kolik jsem četla příběhů o ženách, které manžel po dvaceti letech opustil, protože už se o sebe nestaraly, rezignovaly na svoje zájmy, vzhled, svou jiskru, která je k nim v prvé řadě přitahovala. Jsou v tom samozřejmě i další věci – nefunkčnost vztahu, nedostatek ocenění (které milenka poskytne), apod. Ale určitě je tam často i tento faktor – nezájem o sebe. Tak se o sebe zajímej a nikdy nepřestávej. I kdybys nezůstala sama, uvnitř pořád sama budeš, když se budeš opouštět. Nikdo jiný ti tvůj dobrý pocit nevrátí, jakmile ho ztratíš. Tak se přestaň vymlouvat a běž ho najít 🙂