Chvíli jsem zvažovala, do které rubriky článek zařadit. Nakonec jsem si vybrala tu o autentickém oblékání, protože ačkoliv je to osobní příběh, nebyla bych to já, abych nepřidala i nějaké poučení pro čtenáře (neboť jsem taková pohádkářka, hlavně poučení na konci). A dnešní poučení bude veskrze o autentickém oblékání, vlastním stylu, zkrátka, jak být sám sebou a kašlat na většinovou společnost.

Víte, já nikdy neměla ráda džíny a fakt, že se ocitly v mém šatníku, byl následkem puberty a snahy zapadnout mezi své vrstevníky. Jakmile přešla puberta, bylo to už jen o lenosti měnit zaběhlé zvyky. Pravdou je, že nošení džínů odjakživa nesnáším. Jako dítě jsem byla naprostá princezna – a tím naprostá myslím naprosto a zcela. Vážně. Měla jsem vrozený odpor ke kalhotám všeho druhu. Jakmile mi padlo šest let, rozhodla jsem se, že budu vypadat jako princezna (můj velký vzor byla Ariel, ale nakonec jsem si vlasy na rudo neobarvila, neboť jsem z podobných nápadů vyrostla).

Mé rozhodnutí nechat si narůst dlouhé vlasy tedy vycházelo prvotně z obdivu k princeznám a druhotně z hrdosti na své ženské pohlaví. Maminka totiž po zhlédnutí otcových fotek z dětství řekla, že vypadám zcela jako on a já, hrdá princezna, jsem nemohla rozdýchat, že vypadám jako chlapeček. Byla jsem taková malá feministka a nesnášela Krtečka i jeho kalhotky. Chtěla jsem se v družině dívat jen na Popelku a Sněhurku a Krteček mi tak byl trnem v oku. Musela jsem tedy mít dlouhé vlásky, abych byla správná holčička. Vydrželo mi to dodnes, od těch šesti let jsem si je neostříhala ani jednou a nikdy jsem toho nelitovala. Miluji je. Ale zpátky k džínům.

Až do jedenácti nebo dvanácti let jsem nosila každý den pouze a jen sukně nebo šaty. Zkrátka jsem se v tom cítila dobře, nechápala jsem, proč bych se měla cpát do těch nepohodlných kalhot a názor ostatních mi byl zcela u zadních partií. Pak přišly první náznaky puberty a začalo mi záležet na poznámkách spolužáků, kteří se mi posmívali, že nosím jen sukýnky a přeháním to s růžovou a já nějak přestala ten tlak snášet.

Tak jsem zašla s maminkou do obchodu a koupila si jedny džíny, abych zapadla mezi ostatní, kteří skoro nic jiného nenosili. Džíny a tričko. Nuda, nuda, šeď, nic pro mě. Ale tenkrát jsem podlehla. Nosila jsem je málo, jenom na školní výlet a pak ještě párkrát a to hlavně proto, že na nich byl alespoň motýlek. Pak jsem z nich vyrostla a pořídila si černé kalhoty z jemnějšího elastického materiálu a s těmi jsem byla víceméně spokojená. Nejspíš jsem v nich zase vyčnívala, ale moje spokojenost byla důležitější.

Ani ty mi nemohly vydržet věčně a tak následovala další éra džínů. Nosili to všichni, tak já tedy taky, až do patnácti, kdy jsem definitivně zahodila pastelové barvy a začala nosit jen černou. Mé rock-metalové období, které mě nikdy úplně neopustilo a asi ani neopustí, i když je teď můj šatník o něco pestřejší.

Ke konci dospívání jsem se snažila zase vrátit k sobě, najít si svůj definitivní a správný styl a držet se ho bez ohledu na to, co si kdo myslí. Vždycky jsem vyčnívala z davu, ať už záměrně nebo ne. Ale džíny zůstávaly. Ačkoli jsem nesnášela kombinací džínů a obyčejného trička (alespoň nějaké zajímavější, když už), nosila jsem džíny často. Štvalo mě to a připadalo mi to děsně ordinérní, ale byla jsem líná na tom něco měnit. Hlavně jsem se bála, že si nemůžu dovolit nepraktičnost. Každý den jsem jezdila do školy, tahala notebook, pak ještě chodila na nákup nebo něco vyřizovat, zkrátka mi bylo jasné, že ty každodenní peripetie nezvládnu na podpatcích.

V zásadě mě baví se fintit a nakrucovat a vypadat jako žena, ale mám stále jisté zábrany si to dovolit. Protože mi to připadá povrchní. Stupidní. Bojím se, že mě pak budou mít za neschopnou, nesamostatnou a hloupou slepici, co umí jen kupovat nové lodičky a chodit ke kadeřníkovi. Ačkoli to by pohled na mé kadeřníkem netknuté vlasy a nulový make-up asi vyvrátil. Jenomže i tak… tato společnost je zaměřená na výkon, praktičnost a rychlost a kdo nezvládá, je lenoch a trouba nebo nesamostatný mužský přívěšek.

Já se ráda oblékám hezky hlavně pro sebe (mužské ocenění je pouze vítaný bonus), ale pořád ve své hlavě bojuji s předsudky a úvahami co si kdo o mně pomyslí. K sukním jsem se začala vracet postupně a jakmile jsem je opět začala oblékat, už se mi většinou do kalhot vůbec nechtělo. Tím méně do obyčejných džínů. Pořád jsem se ale nemohla odhodlat a zbavit se jich. Navíc mi některá trička ladila jen k nim.

Život to vyřešil za mě. Zase jsem jednou ve svém moderním a uspěchaném životě utíkala na tramvaj se svým tříkilovým notebookem a pro mě nepochopitelným způsobem jsem zakopla a spadla. Bylo to divné, jako by mě něco táhlo dopředu k zemi, byla to vyloženě setrvačnost, no a zmíněné džíny jsem si roztrhla. Asi na dvou místech. Díra jak Brno a podívaná pro celé Brno taky.

Samozřejmě jsem věrna výkonu a spěchu hned vstala, otřepala se a ještě šalinu doběhla. A celou cestu se snažila nesmát idiotismu té situace, faktu, že jsem špinavá jak čuně a krvácí mi koleno a můj džínový problém se vyřešil za mě.

Už jsem si další nekoupila. Mám asi čtvery kalhoty, klasické šedé, vzorované modré, koženkové černé a jedny z podzimní kolekce, co pak uvidíte v nabídce, ale džíny ani jedny. A ani žádné nechci. Takže se zdá, že se budu muset zbavit i těch triček k nim a definitivně osvobodit svůj šatník od lenosti a ne-autentických věcí.

A to poučení na závěr? Vyhoďte svoje džíny (nebo něco jiného, co neradi nosíte, ale jste líní s tím přestat) a kupte si něco hezkého, co se vám opravdu líbí a v čem se cítíte dobře.

A dámy, neutíkejte s notebooky na tramvaje. Vezměte si občas ty podpatky, jestli chcete. Nebo neberte. Ale hlavně zpomalte a buďte věrné samy sobě. Jinak si dříve či později nabijete držku (doslova).