Dnes to nebude ani tak o oblečení, jako o autenticitě jako takové. Čím to je, že zrovna my – české ženy a muži – máme takový problém s tím, být sami sebou? Jistě, vždy tady jsou naše osobní životní zkušenosti, výchova, atd., nicméně i tak jsem narazila na pár věcí, které bychom mohli mít všichni společné. Když jsem četla článek o nás Češích a našich společných problémech, došlo mi – někdy k jeho konci – že jsou to věci, co nám nejen tak trochu komplikují život a oddalují štěstí, ale hlavně brání v oné autenticitě. A tak jsem se rozhodla, že o tom nakonec napíšu sem, místo abych to sdílela někde na FB nebo jiném blogu 🙂

Tento seznam jsem si vypůjčila z článku „Jak se stydí Češi“, na psychologie.cz

 Naše obecné pravdy

• Zranitelnost je slabost.
• Nikomu nevěř. Jenom sobě.
• Moc se druhým otevíráš. To se nevyplácí a jednou na to doplatíš.
• Nemíchej se do toho. Není to tvoje věc.
• Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Radši to neriskuj.
• S emocemi se daleko nedojde. Projevení emocí je hysterie a nevyzrálost – manažerská, vztahová, rodičovská. Chovej se rozumně, jako dospělý.
• Být v klidu je lenost.
• Slušnost je spíš slabost nebo naivita (také vás překvapilo heslo Slušnost je síla? Já myslela, že se to zdůrazňovat nemusí…), laskavost je změkčilost a rozhodnost cítíme jako bezohlednost a náchylnost ke konfliktům.
• Pýcha předchází pád. Moc se nevytahuj.
• Opatrně s tím jásáním. Neraduj se předčasně. Ať to nezakřikneš.

Také jste měli chuť při čtení pokyvovat hlavou, možná se i trochu ušklíbnout? Také cítíte, jak pevně je to zakořeněné v naší povaze, našem náhledu na svět? Možná jen tu slušnost bych trochu zpochybnila, neboť slušnost je na jednu stranu vyzdvihována až k nebesům (Pusť starší sednout. Pozdrav v obchodě! A když to nedělá: Je tak nevychovaný!!), na druhou zřejmě jsou situace, kdy Češi preferují dravost, sprosté jednání, apod. (politika, že ano).

Co mě však především uhodilo do očí: Je v naší nátuře nebýt autentičtí a je těžké překonat to, protože si ani neuvědomujeme, že v sobě ta přesvědčení máme. Co víc, neuvědomujeme si, že nejsou naše. Pokud se s těmi větami v seznamu ztotožňujete, víte vůbec, odkud pochází? Přišli jste na ně vlastní zkušeností – myslíte? Anebo jste je jen od narození viděli a slýchali kolem sebe? Jsou nezpochybněné a zdánlivě nezpochybnitelné jen proto, že si ani neuvědomujeme, že jsme je přijali mimoděk, bez toho, abychom se pro ně rozhodli. Proto mají takovou moc.

A jistě, být autentický našim pravdám poněkud odporuje. Být sám sebou znamená, že navenek ukážete kdo jste. Jste otevření, zranitelní, lidé do vás vidí. Už nemáte masku dokonalosti nebo zkrátka toho, co je podle vás správné, kým je správné být. Jste tímpádem vystaveni kritice od lidí, kterým se vaše pravé já nebude líbit. I takoví ovšemže jsou. Autenticita je i o projevování emocí, věc, se kterou mám i já obrovské problémy. Nevím, jak si poradit s radostí, smutkem, vztekem… snad jedině to držet v sobě a vybít někde o samotě. Nějak. Ostatně, u nás doma si nevzpomínám, že by se někdy někdo radoval. Křik, to ano. Pláč za zavřenými dveřmi. Ale radost? Ne. A už vůbec ne někde na ulici, poskakovat si, zpívat, tancovat. Taková ostuda! A ta pasivita – my, jinové ženy, se cítíme provinile kdykoli jen tak sedíme a neděláme nic a to i přesto, že je naše přirozenost spíše pasivnějšího ražení.

A jistě, i ti, kteří jsou jinak aktivní sami od sebe, potřebují někdy pauzu a nechtějí si ji dopřát. Však on jim hlásek v hlavě hned řekne „vstávej, ty lenochu, dělej něco užitečného!“. Představte si, jak mi bylo, když jsem teď měla volno o zkouškovém a skoro měsíc nedělala skoro nic. A pak se mě ptali lidé, co máš za koníčky, co teď děláš ve volném čase? A já se dost styděla přiznat, že nedělám skoro nic 😀 To se nenosí, v době, kdy jsou sociální sítě plné fotek z akcí, na které lidé pořád chodí a kde vidíme, jak mají všichni aktivní a zajímavý život… jen my ne.

A tak, jenom chci říct, že prvním krokem k tomu osvobodit se od takových přesvědčení a být autentický je uvědomit si, že my si je nevybrali. Že nejsou původně naše. Že můžeme zkusit koukat na svět jinak, zjistit, jestli jsou ty věci pravda, zpochybnit je a jít tak trochu proti proudu. Že nám to může pomoci k tomu být autentičtí a sami sebou.

Jen se nad tím zamyslete. Pokud máte něco dělat a nějací být, chcete to dělat jen proto, že někdo řekl, že to dělat máte? Anebo si chcete najít vlastní cestu a zařídit si život po svém? Vím, že já jsem ještě pořád ve vleku těch přesvědčení a změnit je nelze přes noc… přiznávám to. Nejen kvůli své vlastní autenticitě přiznávám, že mám také chyby a problémy a že nejsem vůbec dokonalá a výkonná, že neumím projevovat svoje emoce a nemám zajímavý život k prezentování na sociálních sítích. Jsem jen já. A i když se za to možná občas trochu stydím, myslím, že čím více člověk tyhle věci skrývá, tím více se vzdaluje nejen sobě, ale také druhým, kteří se sami trochu stydí a proto si netroufají přiznat, že také nejsou dokonalí. Přiznat svou nedokonalost je asi prvním krokem k tomu umožnit ostatním, aby přiznali i tu svou. Protože už v ní nebudou sami.

Krom toho – a v této chvíli si tak trochu vypůjčím citát ze Hry o trůny, kterou sice sleduje hlavně mladší generace, ale v této věci ukazuje pravdu obecně platnou pro všechny – „Jsi bastard. Nos to před sebou jako štít a nikdo ti neublíží.“ Což znamená – pokud se za něco budete stydět a skrývat to, ublíží vám každý, kdo si toho všimne a poukáže na to. Naopak, pokud s tím budete smířeni, možná to sami o sobě budete říkat, jen těžko vám to ublíží. Vadí Halině Pawlovské, že je tlustá? Možná, ale dělá si z toho legraci, nosí to jako štít a nikdo jí to nevyčítá tolik, jako těm holkám, co neustále fňukají kvůli každému špíčku, i když žádný nemají. Když je někdo otevřeně arogantní a netrápí ho to, většinou ho ani neurazí, když mu to někdo vyčte. Když je člověk smířený se sebou, smíří se s ním i okolí. Zkuste to otestovat na vlastní kůži a uvidíte, jestli mám pravdu 🙂