Malé děti prý dobře ví, kým jsou, co je pro ně to pravé, co rády dělají, co cítí a co by měly nosit. Postupem času, díky výchově, se naopak od své pravdy oddalují. Rodiče a vrstevníci jim říkají, co mají a nemají nosit, cítit, jak se chovat, snad i co si myslet. Malé děti, pro které je láska rodičů podmínkou přežití se začínají měnit dle toho, co slýchají kolem sebe. Skrývají to, co je jim vyčítáno či za co se jim smějí ostatní děti a naopak se snaží dělat to, co je jinými schvalováno. Tak se naše přirozená osobnost „proměňuje“. Jistě, jsou rodiče, kteří své dítě berou jaké je a nesnaží se jej měnit. Je jich jen velmi málo. Většina si na dítko vždy promítá nějaké představy o tom, co je a není vhodné. Znáte to, v puritánské rodině musí děvče mluvit slušně, chovat se slušně, sex je tabu, o kterém se nemluví a šaty musí mít límeček až ke krku. Jenomže co v takové rodině s dívkou, co je malá romantická, svůdná, snad dokonce provokativní rebelka s nějakou tou esencí temnoty? Od malička se musí snažit být, kým není a dítě se o to snaží tak usilovně, že i samo před sebou skrývá ty „nevhodné části své osobnosti“ – nejen před okolím.

Dospívání hodně věcí mění a zamíchá s kartami. Někdo jej má divočejší, někdo klidnější, ale všichni se mění (možná se až tak nemění, spíše se vrací k tomu, co potlačovali) osamostatňuje, hledá se. Všichni dospívající se hledají. Už nejsou někým, kdo žije jen pro rodiče, už se učí žít pro sebe. Podle sebe. A přichází konflikty. Pro někoho dospívání dopadne „dobře“, najde sebe a své místo ve světě a pokračuje do dospělého života. Někdo se od rodičů nikdy úplně neodpoutá a i v dospělosti se snaží plnit jejich představy a žít po jejich a sám neví kdo je a kým by chtěl být. Dospívání bývá také obdobím zkoušení různých stylů oblečení, vymezování se a rebelie. Také během něj člověk zkouší nové věci, nové role, poznává nové stránky své osobnosti, které jako dítě poznat příliš nemohl. Třeba zmíněný svůdný styl. Malá holčička bude jen těžko nosit tělo odhalující oblečení svůdného stylu. Nehodilo by se to k ní, působilo by to až vulgárně. Navíc nemá důvod. Malá holka ještě o své sexualitě nic moc neví. Může být tím děvčátkem, které už odmala prohání kluci ve školce a chtějí jí dávat pusinky, ale rozhodně to ještě není svádění dospělé ženy. A pak vyroste. Během puberty objeví, že se jí líbí zájem kluků, že ji to baví. Některá si tím kompenzuje lásku, kterou nemá třeba od rodičů. Některá to ale má přímo v povaze. Je tedy jasné, že až během dospívání a po něm může objevit svůj svůdný styl, dříve k němu neměla vlastně přístup. A to je jedna z ukázek toho, že styl se s věkem mění.

Malé děti ví, kým jsou, ale ještě neví, kým budou. Dospívání s člověkem zacvičí. Skrze nové zkušenosti a nové role v sobě objeví nové stránky, které se časem promítnou i do stylu. Jaké má člověk hodnoty, co je pro něj nejdůležitější, jaký životní styl chce mít, co chce se svým životem dělat, jak to má se vztahy, … to vše styl více či méně ovlivňuje. Proto i když už jako děti máme určitý základ stylu – z holčičky, co miluje sukně, se málokdy stane milovnice kalhot. Můžou ji k tomu nutit okolnosti (práce), společnost (chce být praktická a nezávislá), ale svoje jádro nezmění. Její pravý styl bude nejspíše obsahovat sukně už nadosmrti. Ale to, jestli je někdo spíše jin nebo jang ještě neříká, jaký přesně bude mít styl. Často se stává, že malá romantička v dětství nosí růžové volánkové šatičky, spíše dívčí styl, a pak z toho „vyroste“. Dětská naivita ustoupí vlivem zkušeností jiným věcem a její styl se promění. Stane se více dospělým, převáží tmavší, lehce dramatičtější barvy a místo krátkých sukýnek elegantnější. Na druhou stranu, jsou ženy, kterým ani život neubere jejich mladistvý náhled na svět a optimismus a zůstanou dívčí nadosmrti. To ale před dospělostí nevíte.

Styl se s věkem mění. Je naprosto pochopitelné a v pořádku, že dospívající experimentuje a hledá se a je běžné, že svůj skutečný styl objevíte až tak po 18. Někdo třeba ve 14, někdo v 22, někdo ve 42, protože dřív nad tím nepřemýšlel a až později se rozhodl, že už konečně chce mít v sobě jasno a neřídit se tím, co se líbí ostatním. Nemá však smysl usuzovat, co vyroste z osmiletého dítěte. Můžete vědět, že to bude nějaká verze přírodního stylu, ale nevíte jaká, čím vším bude ovlivněna, jaké esence, apod.

Druhá věc, kterou chci zdůraznit je, že styl se mění s věkem, ale jen tak do toho počátku dospělosti. V tu dobu je většinou osobnost člověka natolik vyspělá, že se příliš měnit dále nebude – a její styl také ne. Některé psychologické výzkumy sice tvrdí, že se osobnost člověka může změnit k nepoznání za takových dvacet let – ale ty pod „osobnost“ řadí nestálé pojmy, jako je otevřenost vůči změně, přátelskost, … zkrátka něco, co se dle mého vyvíjet může, zatímco skutečné jádro osobnosti jen málo. Dobrodruh bude vždy dobrodruhem a ve stabilním životě bude trpět – a naopak řád milující elegantní dáma nikdy nebude dobrodruhem. Může se k tomu nutit, třeba kvůli milovanému muži, ale trpět bude stejně jako by on trpěl v kleci. Své jádro nezměníme. Jen do něj dorůstáme. A jakmile už je vám přes těch dvacet a svůj styl máte, věřte, že jediné, co se bude měnit, je móda a pár drobností, jaké kterou barvu máte zrovna nejradši. Životní události a zkušenosti proměňují náš vkus, ale už jen málo.

Nakonec tedy, abych to shrnula – styl se s věkem mění během dospívání, ale v dospělosti už jen velmi málo.

Nemusíte se tedy bát, že když dnes najdete svůj styl, za deset let už nebude platit. Bude platit stále.