Každý máme nějaké představy o tom, jací bychom chtěli být, jak bychom chtěli vypadat a jaký by měl být náš styl. Problém nastává, když realita nesplňuje očekávání. Co když je náš styl úplně jiný, než bychom čekali, co víc, než bychom chtěli? Co když se nám naše pravé já prostě nezamlouvá a nejradši bychom mu udělali nástavbu, hezkou fasádu, prostě ho navenek trochu vylepšili? Na našem skutečném stylu nám může vadit spousta věcí, třeba, že jsme si přáli mít něco originálnějšího, výraznějšího, barevnějšího, drsnějšího… možná je moc usedlý, jednoduchý, moc ženský (a my chceme být ty intelektuálky).

 V čem je potom chyba, v nás nebo jsme se spletli a tohle náš styl není?

Chceme vypadat dobře, chceme, aby lidé viděli, jak máme hezké oblečení a pochválili nám ho… jenomže v tom pravém stylu jsme většinou vidět my, ne oblečení. Neschováme se za něj, ono nás ukazuje. A to je někdy děsivé. Někdy se nám prostě nelíbí, co ukazuje.

 Jedním z problémů pro některé ženy (ale nejen pro ně) může být, že byly zvyklé se oblékat vyzývavěji, přitahovat pozornost nebo se o to alespoň snažit a pak zjistí, že jejich skutečný styl takový prostě není. Že je, jak to říct, málo sexy. Dokonce možná až androgynní nebo velmi zahalující. Minimálně to není to, co si pod sexy oblečením představují. Třeba myslí, že musí nosit velké výstřihy. Možná by rády nosily ty minisukně a místo toho „vyfasují“ dívčí styl a mají se všemu provokativnímu vyhýbat. Nebo dostanou něco, v čem se cítí jako staré čarodějnice (třeba mori, některé přírodní styly…), hodně oblečení a vrstev a křivky se pod tím jaksi schovají. A co teď, řeknou si. To mám pořád chodit v pytli a vůbec se neukazovat? A co když jsem mladá, single, chci randit – v tomhle si mě má někdo všimnout?

Samozřejmě můžou svůj styl trochu ohnout a přizpůsobit ho tomu, co si myslí, že je přitažlivější. Otázkou je ale proč. A myslím, že kdykoli nám něco vadí na našem stylu, je dobré ptát se proč. Proč chceme, aby byl jiný, než je, co za tím stojí. Můžeme přijít na to, že jsme se opravdu spletli a ten styl není náš a necítíme se v něm. Na druhou stranu také můžeme dojít k tomu, že se za tím odporem skrývá jen nějaká naše představa. Třeba, že svou osobností nikoho nezaujmeme, tak musíme použít tělo. Že muži chtějí jen jeden typ žen (a my ten typ žen nejsme). Můžeme v sobě objevit touhu po pozornosti, která není tak úplně zdravá. Vždy je dobré se ptát – jsem to opravdu já, baví mě se ukazovat? Anebo si myslím, že MUSÍM?

Možná to teď vyzní trochu naivně a romanticky, ale věřte tomu, že ne každý muž si hledá do života ženu v minisukni. Někteří chtějí vypracovanou sportovkyni, se kterou půjdou do posilovny. Někteří chtějí svobodomyslnou bohémku, která chodí ve volných šatech a bojuje za práva zvířat. Někteří chtějí intelektuálku, která je zaujme svou inteligencí, ne pozadím 🙂 A někteří prostě jen ocení, že neví hned všechno a můžou odhalit nějaké to tajemství a zjistit, co je pod šaty, až když si ženu svého srdce vybojují. Nepodceňujte svoji osobnost. Krásných žen je tam venku spousta a spousta z nich je nezadaná. Některé i proto, že se muži bojí, že na ně prostě nemají. Většinou se stejně říká, že se muži nejlépe loví na úsměv a něco na tom asi bude. Sebevědomí je mocnější než jen tělo. A rozhodně je lepší žena, která se cítí dobře v tom, jaká je, než žena, která ukazuje své hezké tělo, ale stejně se necítí dost dobrá.

A samozřejmě se také může stát, že některé ženy mají styl, který jim připadá „až příliš sexy“ a bojí se, že je nikdo nebude brát vážně a budou působit lacině a hloupě. Ale dámy, pokud to ve vás je, tak se toho také nebojte. I pro vás platí, že sebevědomí je vším.