Minule jsme řešili, co dělat – resp. jak se smířit s tím – když váš styl není dost sexy. A jestli je nebo není dobře, že naopak je. Pokud vám na vašem stylu vadí právě toto, doporučuji přečíst předchozí článek. Nicméně existuje celá škála dalších věcí, co se nám nemusí líbit na stylu, který odráží naši osobnost; a v tomto články chci nejčastější problémy stručně shrnout.

Nejprve si vyjasněme jednu věc: Pokud se vám něco nelíbí na vašem stylu, tedy stylu, který odráží vaši osobnost, je více než pravděpodobné, že se vám něco nelíbí na VÁS obecně. Nelíbí se vám, jací jste. Nejste s tím smíření. To je věc sebepřijetí, nikoli stylu. Nejprve musí člověk přijmout sebe, aby mohl přijmout svůj styl. Tak to je. A mám-li být upřímná, tento problém se nevyhnul ani mně. Po letech, kdy jsem hledala svůj styl, jsem jej našla. Pak jsem sháněla oblečení, které jej vyjadřuje. Nebylo to vždy jednoduché, mám docela specifický a snad i ojedinělý styl. Umím samozřejmě šít, ale chvíli to trvá a mám i jiné povinnosti, takže nebuduji svůj nový šatník tak rychle, jak bych chtěla. Nicméně, dostala jsem se do momentu, kdy jsem měla svůj styl, nějaké oblečení v něm, hodila to na sebe a podívala se do zrcadla. Nastaly dvě věci: 1. otázka – Sluší mi to? Mám problém to posoudit, protože tak nějak vidím sebe a ne ty šaty. Což je asi správně. 2. pochybnost – Tak tohle jsem já? Nějak se mi to, co vidím, nelíbí. Neměla bych být třeba… lepší? Méně „rozbitá“? Vážně chci, aby lidé viděli, jaká jsem? Aby viděli, že moje nitro nejsou sluníčka a jednorožci, ale… tohle?

A tak jsem se skrze svůj styl setkala s pochybnosti o sobě v jejich docela ryzí podobě. A píšu o tom, protože myslím, že nejsem sama. Že většina lidí má spoustu představ o tom, jací by měli být a realita, jací jsou, se jim až tolik nezamlouvá. Nechtějí se na to kolikrát dívat sami, natož to skrze styl ukazovat ostatním. Ano, to je ta nevýhoda autentického oblékání. Neschováte se v něm před skutečností. Naopak je krásně viditelná a pokud se vám nelíbí, může vám to být nepříjemné. Přijmout sebe a přijmout svůj styl je obojí věc volby, ale nikdo ji za vás neudělá. A mimochodem, odkládat ji na dobu, až budete „lepší“ a „dokonalejší“ nefunguje. Vaše ideální já je přesně to, ideál. Ideálu dosáhnout nelze.

Takže nakonec je tento článek možná víc o tom, jak se smířit s tím, že jste jací jste, než o stylu jako takovém. Co tedy dělat, když…?

Můj styl je…

a) příliš obyčejný

Možná jste šli do hledání svého stylu s tím, že bude nějaký úžasný, unikátní, naprosto nikde neviděný a budete středem pozornosti. A pak zjistíte, že vaše jádro nejlépe odráží neutrální barvy, volné střihy, zkrátka jste taková „šedá myška“. Přirozeně následuje zklamání. Šli jste do toho, abyste se stali nějakými – navenek výraznými – a zjistili jste, že realita je taková, že prostě tak výrazní nejste a proto by vás výrazné oblečení převálcovalo, ne podtrhlo. Tedy se žádné „vylepšení“ vašeho já nekoná. Naopak, zase je vám potvrzeno, že jste takoví nenápadní. Nebo třeba docela konvenční, zatímco jste toužili po něčem rebelském.

Možnosti, co dál, jsou dvě. Tou první je říct si, že ten styl je určitě blbě a takoví nejste, zase další špatná typologie, zkusíte někoho, kdo vám najde lepší styl (ten, co chcete), případně se prostě budete oblékat úplně jinak, než odpovídá povaze a onomu autentickému stylu. Druhá, obtížnější ale z dlouhodobého hlediska lepší, možnost je, že zapátráte po tom PROČ vám tam obyčejnost tak strašně vadí. Proč chcete být výraznější, nekonvenční? Chybí vám pozornost? Jste přesvědčeni, že v dnešní době musíte být vidět, mít ostré lokty a vůbec, abyste se zviditelnili? Očekává se to ve vaší profesi? A máte správnou profesi? Každý může mít trochu jiné otázky a odpovědi na ně. Potřeba je jen vědět, co přesně na sobě (a svém stylu) nepřijímáte; a proč. Tak je to ostatně s každým z následujících „stylových problémů“.

b) příliš výrazný

Jeden chce být viditelný a jiný zase neviditelný. To je pak katastrofa, když vaše touha zapadnout a moc nevyčnívat narazí na extravagantní nebo jakkoli neobvyklý styl. Po letech nošení džínů a černých triček máte najednou obléknout růžovo-tyrkysové divoké šaty. Tak to je síla. Co teď? Úleva nebo děs? Možná obojí. Na jednu stranu to ve vás vždycky bylo, na druhou jste se báli vyčnívat. Třeba jste měli rodiče, kteří v dobré víře říkali, že vyčnívat je špatné. Možná jste ročník, který vyrostl ještě za socialismu – a tam se přece mělo zapadnout, že ano? Všichni jsme tak trochu ještě následkem oné doby. Všichni jsme se učili, že zapadnout je lepší a teď si jen pomalu zvykáme na to, že kdo se neprosadí, ten jako by nebyl. Bojujeme o práci – nikdo ji už nemá jistou. Víme, že zviditelnit se a odlišit je třeba, na druhou stranu, co si budou lidé myslet, když na sebe budeme moc upozorňovat? A co když se jim naše neobvyklé oblečení nebude líbit? Srovnat se s tím vším není lehké a já to vím. Začněte postupně, je-li třeba. 

Vyjděte z výraznějšího, ale pořád ještě „běžného“ oblečení a postupně přidávejte a přidávejte. Okolí si zvykne a vy si zvyknete na reakce okolí. A kdo ví, možná časem zjistíte, že se stanete obdivovanou módní ikonou. A lidé si budou říkat: Páni, to je styl a odvaha. Kéž bych já tohle taky zvládl/a“ 🙂 Možná tím i ostatní inspirujete k tomu, aby se také odvážili být sami sebou – a to už stojí zato. Mimochodem, všimněte si, že u celebrit se výraznější oblečení a výstřelky tolerují mnohem více, než u kohokoli jiného. Je to jako kostým, který patří k profesi. A myslím, že to může fungovat i opačně. Že když si někdo dovolí vyčnívat i oblečením, začne být viděný jako „celebrita“ alespoň v rámci svého okolí nebo profese. Zkrátka proto, že je vidět víc než ostatní, musí být také zajímavější, než ostatní, ne? Psychologický trik. Někomu se, pravda, pozornost může příčit. Má však jednu výhodu. Můžete ji využít k propagaci – ať už své práce nebo nějakých pro vás důležitých zásad, myšlenek.

c) příliš ženský a ozdobný

Mezi námi inteligentními, samostatnými, vzdělanými, intelektuálními, duchovními, atd. ženami panuje často přesvědčení, že oblékat se příliš žensky, sexy nebo třeba holčičkovsky, líčit se, nosit podpatky, zdobit se, mít drahé kabelky, apod., je povrchní a hloupé a nehodí se to k našemu intelektu a vyspělosti. Bojíme se, že nás lidé v záplavě volánků nebudou brát vážně, budou s námi jednat bez respektu, očekávat, že jsme hloupé a nemáme nic, než tu vnější krásu a pozlátko, zkrátka se bojíme být ty „přízemní a příliš vyfintěné slečinky.“ Pak je samozřejmě romantický, dívčí, svůdný nebo okázalý styl v našich očích na překážku. Dovedu si docela dobře představit zděšení přesvědčené feministky, která zjistí, že k ní patří make-up, push-upka, minišaty a značková kabelka 🙂 Jako dítě jsem byla růžovoučká princezna, samé sukýnky a šatičky, a pak v pubertě se mi to přestalo pozdávat a šla jsem do černých džínů a triček. „Já přece nejsem žádná hloupá bárbína!“ Trvalo mi několik let, než jsem se dokázala zase smířit se svým ženstvím a šatičkami a růžovou.

To smíření chvíli trvalo. Chtěla jsem být samostatná, výkonná, tahat notebook a běhat na autobus a bála se, že mi v tom budou sukně a he
zké botičky překážet. A že mi bude v zimě v sukních chladno. Nakonec mi sukně nepřekáží, dvě vrstvy silnějších punčoch zahřejí více než kalhoty a jestli mě někdo bere jako hloupou, jeho smůla, protože brzy zjistí, jak moc mě podcenil 🙂 Věřte tomu, že až vás lidé lépe poznají, šaty nezabrání tomu, aby pochopili, že nejen krása je vaší předností. Krom toho se říká: „Moudrý člověk mě nesoudí, dokud mě nezná; a názor hlupáka mě nezajímá.“ A jak jsem již řešila v minulých článcích, oblečení není tak povrchní, jak se zdá a pečovat o sebe je výrazem sebe-lásky, nikoli hlouposti a nedostatku zajímavějších činností. Pokud si nechcete dopřát ty ženské serepetičky, protože jsou důležitější věci ke koupení, zamyslete se nad tím, jaký máte vztah k sobě. Proč si nechcete dopřát něco, co odráží vaše nitro, něco, co vás těší a co vlastně nutně potřebujete?

d) málo ženský

Opět existují ženy s opačným problémem. Chtějí vypadat jako dámy a zjistí, že jejich nitro nejlépe odráží tenisky a tepláky. Nebo pánský styl. Chtěly by být ženštější, protože takto podle nich ženský styl nevypadá. Necítí se v něm být dost ženou. Jenomže každá žena je jiná a i ty jangové, v pánském či sportovním stylu, jsou krásné ženy – jenom jinak, než třeba elegantní. Nezbývá než přijmout svou odlišnost. A k tomu doporučuji zapátrat po inspirativních příbězích žen, které se smířily se svým jangovějším stylem a umí ho nosit, protože jim zkrátka sedne. Podívejte se na obrázky žen, které jsou dokonalé jako dramatické, sportovní, tomboy, … Naučte se ocenit jejich krásu a třeba pak dokážete ocenit i tu svou, podobnou 🙂 A samozřejmě je dost mužů, kteří ocení mnohem lépe roztrhané kraťasy než pouzdrovou sukni. A to jsou ti praví pro vás.

e) nevhodný pro mou postavu a/nebo věk

Možná je styl docela v pořádku, až na to, že se nehodí k vašemu věku a postavě. Můžete si říkat, že na takové oblečení jste moc tlustí, moc hubení, moc křivek, málo křivek, moc malí, moc vysocí, moc mladí, moc staří, … A jistě, obvykle si svůdný styl představujeme na mladé ženě se spoustou křivek, chlapecký styl na štíhlé ženě bez křivek, dívčí styl na mladé dívce, čarodějnický zahalený styl na starší paní, … Ve skutečnosti jsou ale všechna omezení ve vaší hlavě a není styl, který by nešel přizpůsobit na každý věk a postavu. No tak, dostali jste ho na celý život, ne jen pro mládí. Možná budete muset více přemýšlet, trochu jinak kombinovat, upravovat, protože modelky na inspirativních fotkách jsou obvykle mladé a štíhlé, ale jde to. Lze najít inspiraci s plnoštíhlými modelkami. Lze najít i fotky starších paní, které mají styl, jaký by jim mohla závidět kdejaká mladice! A víte, co mají všechny ty stylové dámy společného? Rozhodly se, že nikdo nemá právo říkat, že si ve svém věku už něco nemohou obléknout. Kašlou na to a užívají si módu bez ohledu na věk (a míry). A o to jde. Být sám sebou není vyhrazeno jen někomu. Tak do toho!

Máte se svým stylem problém, který zde nebyl zmíněn? Trápí vás něco jiného a chcete na to článek? Komentujte 🙂