Své úplně první šaty jsem si navrhla a ušila, když mi bylo asi 8 let. Maminka i babička šily a já s nimi občas chodila do obchodů s látkami. Jednou jsem tam našla, v krabici se zbytky, kus látky. Byla černá a posetá zlatými třpytkami. Vypadala jako noční obloha a podle mě to byl dokonalý materiál pro královnu. A já mámu prosila tak dlouho, až mi ten kus „třpytivého hadru“ koupila. Doma jsem látku vybalila z tašky a třpytky byly úplně všude na podlaze, ale mně to bylo jedno. Látku jsem přeložila, aby tvořila takovou úzkou „trubku“ akorát na moje tělo (byla hodně pružná) a sešila (už si nepamatuji, jestli ručně nebo to dělala máma). Také jsme k ní vyrobily a přišily ramínka. „Šaty“ mi sahaly až ke kotníkům a já z nich byla nadšená. Milovala jsem starověký Egypt a Kleopatru a tak bylo jasné, že jsem si k šatům vyrobila i čelenku z papíru, která měla vypadat jako královská koruna s kobrou, běhala jsem po bytě (ke zděšení matky, protože ty třpytky byly vážně všude) a hrála si, že jsem egyptská královna. Také už si nevzpomínám, jestli jsem v těch šatech byla opravdu někde na maškarním nebo jsem si to jen představovala. Každopádně, byla jsme královna a byla jsem šťastná.

Znáte to, jak holčičky mohou doma nosit, co chtějí, mohou mít ty hračky a krásné šatičky (jen tak, na hraní na princezny) a nikdo jim neříká, aby byly praktické. No, možná jim to maminky říkají, ale copak to ty holčičky zajímá? Kdepak. Ale pak jednou vyrostou, začnou mít tu hroznou věc jménem zodpovědnost a přestanou si hrát. Přestanou se zdobit jen tak, pro svou radost. Začnou vše přepočítávat jen na to, jak moc je to „užitečné“. A hlavně přestanou být nepraktické. Jenomže být nepraktické je pro nás ženy výsadou, které bychom se neměly tak snadno vzdávat. A řekla bych, že pro nás silně jinové ženy je to až nutností.

Bez mučení přiznávám, že mám v šatníku asi 3 – 5 věcí, které jsou mi vlastně úplně k ničemu. Ne proto, že by nebyly v mém stylu nebo se k ničemu nehodily – jen je nemám kam nosit. Jedny stříbrné šaty na ramínka jsem měla vloni na plese. Jedny fialové vyšívané jsem měla rok předtím na prodloužené své kamarádky. Také mám dlouhou tylovou sukni, která mnoha lidem připomíná součást svatebních šatů, fialový brokátový korzet a modrý, třpytivý svetřík, který jsem ještě neměla jinde. Ty předchozí dvě jmenované věci jsem měla jednou či dvakrát „na rebela“ ve škole. Na střední. Korzet sklidil mezi některými alternativnějšími spolužáky chválu, ostatní taktně mlčeli. Nutno dodat, že naše škola byla plná zvláštních lidí a vedení bylo dost tolerantní. Co se však snažím říct je – pokud je miluješ, není co řešit. Nechci vždy a za každou cenu myslet jen na praktičnost, když si něco kupuji. Někdy si chci prostě jen udělat radost. Někdy chci mít nějaké věci jen proto, abych si je mohla obléknout doma, když mám náladu, a „hrát si na princeznu“ i když je mi dvaadvacet. A proč ne?

Přes to všechno, co nám ženám rovnoprávnost přinesla, jsme se v některých ohledech dobrovolně staly méně ženami, abychom zapadly, abychom dokázaly svou hodnotu, abychom se „vyrovnaly mužům“. Jenomže naším úkolem přece není být „stejně dobré“ jako muži. Naším úkolem, či lépe řečeno přáním, by se mělo stát být stejně dobré jako ženy. Být ženy a přesto být mužům rovnocenné. Ne proto, že jsme stejně rozumné, stejně výkonné, stejně praktické a zvládneme vše, co oni a ještě mnohem víc. Ale proto, že být ženou, být občas nerozumná, nepraktická, nevýkonná a pasivní nás nedělá o nic méně hodnotnými lidskými bytostmi. Je na čase zrovnoprávnit nejen ženy, ale i ženské kvality. Empatie, láskyplnost, péče, spolupráce, soucit, odpočinek, krása, … to jsou vše také hodnotné a důležité věci a lidstvo je potřebuje. To je skutečná rovnoprávnost. Uznat, že spolupráce je stejně hodnotná jako soutěživost, výkon je stejně hodnotný jako péče – vše jsou jen různé strany téže mince a obojí je potřebné.

Ale zatím to tak úplně není a my se od svých matek naučily, že teď, když jsme rovnoprávné, musíme být schopné se o sebe postarat skoro „po mužsku“. Že musíme být zodpovědné, praktické, dobře hospodařit s penězi a eliminovat vše nepodstatné, zdržující a, ehm, ženské. Žádná nepraktičnost! A kolik z vás to znáte, kolik z vás mělo „praktické“ matky, které říkaly: „Tohle ti nekoupím, to nikam nevynosíš. Tohle je moc nápadné. Tohle se nehodí do škol(k)y. Ta bílá bunda se hned umaže, koupím ti modrou. V té sukni ti bude zima, vezmi si džíny. Tamto k ničemu nepotřebuješ. Vybereme něco praktičtějšího…“ Kolik z nás se takto naučilo, že kupovat si věci pro sebe, pro radost, utrácet za něco, co není praktické – je špatné? A vidíme to i na našich matkách. Dvakrát obrací každou korunu. Vše dají do dětí, domácnosti, manžela a pro sebe si nic nekoupí. Odmítají drahý parfém s tím, že ho nevyužijí. Nekoupí si krásné šaty, nechodí přece na plesy. K Vánocům si přejí pánev, kuchařku nebo když už, tak teplý kabát, protože ten poslední už je moc obnošený. Hlavně žádné neužitečné šperky, voňavky, romány a ozdoby, nejsou přece praktické. Možná tak jako dárek něco přijmou, hezký hrníček… ale sami by si ho nekoupily. Ostatně, kdykoli si něco koupí pro sebe, trpí výčitkami a pořád přemýšlí, jestli to byla dost výhodná koupě, jestli tu věc nutně potřebují. Zkrátka se ospravedlňují i samy před sebou. Poznáváte se v tom také?

Dříve, hlavně bohaté, ženy byly často jen přívěsky, které krom rození dětí k ničemu nebyly, zdobily se, hovořily, seděly a hezky vypadaly – a už takové nechceme být. Pravdou však je, že mnohdy cítíme povinnost takové nebýt jen proto, že je jiná doba a správná žena 21. století obětavě pracuje, pečuje o rodinu a ještě (pozůstatek války a nedostatku) šetří a dobře hospodaří. Zapomeňte na to. Stále máme výsadu být nepraktické. Už ne povinnost, ale výsadu. My můžeme. Můžeme už jen proto, že jsme ženy. Můžeme, protože také vyděláváme peníze. Můžeme, protože chceme. Můžeme si kupovat drahé parfémy a nosit je klidně každý den, protože nám hezky voní. Můžeme si koupit krásný obraz jen pro pocit z hezkého domova. Můžeme si pořídit ty večerní šaty a šperky, které nikam nenosíme. Nebo hezké prádlo, ať už jsme single, zadané nebo vdané. Můžeme mít designový lustr, ze kterého se hrozně špatně utírá prach, ale je krásný. My jsme krásné. Zasloužíme si být krásné. Zasloužíme si kolem sebe mít krásné věci a zasloužíme si být úplně, ale totálně, jak jen chceme, NEPRAKTICKÉ. Jaká to úleva pro ženy, které krásné věci (i v šatníku) prostě chtějí a zbožňují 🙂

A i když se to nezdá a možná by to nepřiznali, myslím, že i muži to ocení. I oni občas potřebují připomenout, že život není jen o rychlosti a výkonech, ale že si ho máme i užívat, vychutnávat, hrát si a bavit se. Tak možná můžete na výročí manžela překvapit tím, že si ty krásné nepraktické šaty (a prádlo ;-)) obléknete doma a uděláte si svůj vlastní soukromý ples v obýváku. Jen tak. Protože se to smí. Protože je to hezké. Protože je to kouzelně ženské a jestli na nás muži něco milují, tak to, jak moc se od nich lišíme. Nakonec se navzájem stejně potřebujeme. Kdo by nám ukázal, jak jít za svým, když ne oni? A kdo by ukázal jim, jak si vychutnávat život, když ne my?

Nebojme se být ženami, nebojme se být nepraktické, nebojme se si život užít.

Stejně je hrozně krátký 🙂