Dlouhé roky jsem se snažila zjistit, co bych měla nosit, protože oblečení pro mě vždy bylo důležitou součástí mé osobnosti. Záleželo mi na tom, abych se cítila dobře a sama sebou v tom, co nosím, ale nevěděla jsem, co nosit, abych se sama sebou cítila. Jako malá jsem byla růžovoučká holčička v sukních a kalhoty by na mě nikdo nedostal. Tehdy mi bylo jasné, co chci a bylo mi jedno, co si myslí okolí. Moje maminka lomila rukama nad mými pletenými sukněmi a střevíčky, co jsem nosila celou zimu, věčně rozpuštěnými, trochu rozcuchanými vlasy a vždycky říkala: Proč si nemůžeš obléknout nějaké hezké věci (kalhoty,…) jako ostatní děti?!

S pubertou ta jistota, že vím, co chci nosit, nějak zmizela. Začalo mi záležet na tom, co si myslí ostatní a také jsem začala dospívat a měnit se. Růžové sukně už prostě nebyly mou pravdou a netušila jsem, co mou pravdou je.

Pomáhám ostatním najít jejich styl a většinou mi stačí trocha času, dojem z člověka, intuice, nějaké ty informace a mám docela jasno v tom, co je to pravé oblečení pro ostatní. Přesto občas pochybuji o svém stylu, pořád ještě. Jednak proto, že se stále vzdělávám, zkoumám další styly a typologie a testuji – a s novými poznatky občas přichází pochybnosti… a pak také proto, že sebe znám až příliš dobře. A to je při hledání něčího stylu tak trochu na překážku.

Lidé jsou nesmírně, obrovsky komplexní a složité bytosti, nelze je zredukovat na několik archetypů – a styly jsou vlastně takovými archetypy. Jistě, lze najít a zkombinovat pár stylů, které skvěle vystihnou něčí osobnost, jde to ještě zlepšit a zpřesnit tím, že se ze všech těch stylů vybírají jen určité prvky (aneb ne všechny romantičky nosí růžovou), ale proměnlivost lidských nálad a povahy zachytíte jen těžko. Styl je základ, jádro, to, co ukazujeme navenek, to, co je u nás nejstabilnější a nejviditelnější. Všechny ty drobnosti, co nás dělají tím, kým jsme, ale do oblečení zahrnout nelze. Ne plně. A jelikož sami se sebou jsme neustále, tak známe všechny své nálady, všechny své proměny. My ženy víme, že někdy se cítíme jako matky, někdy jako čarodějnice, někdy jako mladá rebelující děvčata a někdy jako stařenky. Někdy máme chuť zažít dobrodružství, někdy chceme stabilitu a klid, … Co je ale to naše jádro, ta naše stabilní pravda? Jsme většinu času dobrodružky nebo stabilní? Co z toho je skutečné?

Většinou nevíme. Nejreálnější je to, co zrovna prožíváme, takže když se cítíme tak, myslíme si, že takové i jsme. V tu chvíli ano, ale ne natrvalo. A nakupovat podle krátkodobých impulzů se dlouhodobě nevyplatí. Možná dnes máte chuť se odvázat a pořídit si koženou sukni, ale vezmete si ji na sebe i zítra? Vím, že takovými proměnami sama procházím. A v minulosti se mi stávalo, že jsem si něco koupila a pak se ptala sama sebe, jestli jsem upadla na hlavu a co mě to napadlo 🙂 Dodnes mám fáze, kdy přemýšlím, jestli je můj styl opravdu správný, jestli něco nepotřebuji zdokonalit, jestli si něco nenamlouvám a nejsem jiná, než myslím… Snažím se k sobě být vždy pravdivá a vlastně jsem díky tomu občas i trochu paranoidní a všechno v sobě moc pitvám.

Takže vím, že je dost velký problém si najít stabilní styl sama a vím, že to někdy bývá těžké i u lidí, které znám až příliš do hloubky. Třeba k nim mám citový vztah. I sami k sobě máme citový vztah a tyhle city nám vlastně narušují úsudek. Vždycky máme nějaké očekávání, zkreslení, … často máme sklony něco chtít a ignorovat, že doopravdy to není tak, jak chceme. Říkáme svému příteli/manželi, že mu nějaké oblečení sluší, protože se nám líbí. Podporujeme ho v tom, aby ho nosil a je nám jedno, jestli se k jeho osobnosti hodí nebo ne. Možná ho tak trochu, uvnitř, ani nechceme takového, jaký je, chceme, aby byl jiný, lepší, víc dle našich představ – a tak si ho stylizujeme do role, která mu nenáleží.

A úplně to stejné děláme sami se sebou. Často se nám nelíbí, jací opravdu jsme, chceme být jiní a chceme, aby nás i ostatní tak vnímali. Netvrdím, že si člověk nemůže najít svůj styl sám… ale je to dlouhá cesta plná zkoušení, oprav, zklamání a peněz vyhozených z okna za oblečení, které pořád není „ono“. Vím to, mám s tím bohaté zkušenosti. Také vím, že aby k sobě člověk byl dostatečně upřímný, musí se nejen dobře znát, ale také přijímat – všechny své stránky. A pak teprve pozná, které jsou nejsilnější, nejpravdivější, co určitě musí mít ve svém stylu.

Tuhle cestu si ale můžete ušetřit a věnovat čas něčemu jinému, když se svěříte do mých rukou.

Mám potřebný nadhled a nesnažím se své klienty „nacpat“ do toho, co se mi líbí nebo je zrovna moderní, ani se nedržím jedné omezené typologie, co na lidskou povahu nestačí (žádná typologie není tak přesná a dobrá, aby se do ní vešla každá žena, vždy něco z té kolonky přečnívá). Navíc jsem oblékání dle povahy a zkoumání různých stylů obětovala už skoro deset let a pořád mě to nepřestává bavit, stejně, jako mě stále fascinuje zkoumání složitosti lidské osobnosti.

Začala jsem poskytovat konzultace právě proto, že vím, jak dlouho trvalo najít svůj styl sama a kolik peněz už stálo (jako puberťačku hlavně mé rodiče :-)) oblečení, se kterým jsem pak stejně nebyla spokojená. Prošla jsem si různými styly a typologiemi, pokaždé nové věci, pokaždé nové zklamání. A teď se snažím ostatní ženy tohoto ušetřit. Snažím se to dělat tak, jak by se mně samotné jako zákaznici líbilo. Individuálně.

Vím, že mnohé si řeknou: Však ti stylisté ze mě chtějí jen vyrazit peníze, stejně o mně nic neví a určí to špatně, nemám na to, dokážu to sama a lépe… ano, já to takto zkusila. Byla jsem studentka bez příjmů, která chtěla opravdu, ale opravdu hodně vědět, jaké oblečení k ní sedí. Motivovalo mě to a dostalo tam, kde jsem teď. Dokonce jsem se i musela naučit šít, protože obchody mým představám nestačily. Ostatně, jako mladší jsem neznala mnoho stylů, které se tady až tak běžně nenosí a v obchodech nebyly k vidění, ale které ke mně sedí mnohem lépe než většinová nuda. O těch stylech zde píši a beru je v úvahu i při svých konzultacích.

Hlavní je, že vám rozumím. Vím, co vás čeká, pokud zkusíte svůj styl najít sami a jak těžké to bude. Vím, jaké máte pochybnosti, když přemýšlíte nad tím, že si přecejen necháte pomoci. Je to hrdost, že to dokážete beze mě? Je to strach, že vyhodíte peníze a nebude to stát za to? Nedůvěra? Možná si říkáte, že platit si stylistu je zbytečný luxus.

Také se můžete zeptat: Vážím si sama sebe natolik, abych si něco dopřála? Chci ušetřit za věci, které se ke mně nehodí? Chci opravdu najít svůj styl a být si jistá, že tentokrát to bude ten správný, ten, co odráží mé nitro? Jsou pro mě články zde na blogu dost přesvědčivé, rozumí tomu ta ženská, podle toho, co píše? Kolik toho vlastně můžu ztratit, když to zkusím?

Rozhodnutí je na vás.