Chceš-li někoho pochopit, projdi se míli v jeho botách. Doslova.

Původně mělo jít jen o krátký příspěvek na Facebook, ale nakonec jsem se rozhodla, že svůj dnešní zážitek trochu rozvedu (možná i pro pobavení čtenářů) a rovnou přidám pár tipů, jak se (ne)zabít na podpatcích. 

Jak už to tak bývá, nejvíc inspirace ke psaní (čehokoli) přináší sám život. Jak lépe něco pochopit a uvědomit si to, než tak, že to prožijete na vlastní kůži? A tak možná mohu doporučit, pokud chcete pochopit, proč nějaký styl nosí, co nosí, zkuste v tom oblečení strávit jeden den. Řekne vám to hodně o povaze nositele. Ne, že bych se přímo snažila proměnit na elegantní, to není styl pro mě a já už to dávno vím. Za prvé už proto, že mi elegantní věci nesluší a nesedí k mojí postavě. Občas však v životě každého stylu přijde den, kdy musí alespoň trochu splňovat společenské konvence. Třeba když jde na zkoušku. S odstupem si říkám, že nakonec by vůbec nevadilo, kdybych přišla v něčem neformálním, ale je lepší být „safe than sorry“ – prostě se radši hezky obléknout než pak být za blbce a litovat.

Ráno jsem tedy chvíli před odchodem vytáhla ze skříně šaty, které jsem si na zkoušky ušila a nosila už před rokem, jen lehce elegantní s úzkou sukní a šifónovým vrškem, který tomu dodal trochu té mojí éteričnosti/romantičnosti. Jenomže jakmile jsem si je oblékla, zjistila jsem, že se mi stalo to, co se mi normálně nestává – byly mi malé. Jednoduše jsem za ten rok trochu přibrala přes zadek. Normálně nosím jen široké sukně, u kterých můžete mít pomalu o deset cm víc než předtím a prostě si toho nevšimnete, takže jsem nic takového nečekala. A vzhledem k tomu, že byly udělané na míru tak, aby všechno sedělo – už nesedí. A co teď? Natáhla jsem na sebe tu jedinou (pružnou úpletovou) úzkou sukni, kterou mám, lodičky a nějaké to krajkové tričko. Nebylo to sice dle mých představ, ale jako nouzové řešení to muselo stačit. Vtip je hlavně v tom, že díky tomu nevítanému zdržení jsem vyšla z domu docela pozdě a začala panikařit, že to nestihnu. A na zkoušky se prostě pozdě nechodí, pokud natrefíte na nevrlého vyučujícího, tak vás prostě vyhodí a jdete znovu.

Takže jsem v té úzké sukni a na podpatcích vyrazila na zastávku raketovou rychlostí, ještě přes ten kamenitý a polorozpadlý chodníček, co máme u domu (perfektní místo na vyvrtnutí kotníku). Dorazila jsem včas, ale takříkajíc „s jazykem na vestě“ a bolavýma nohama. Poučení? Zkoušejte si oblečení minimálně den předem – říkám si to roky a nikdy to neudělám. Nejspíš se to nezmění, ale říkat si to můžu dál. Co však hlavně chci zdůraznit tady – na takové oblečení prostě musíte být povaha. Elegantní a okázalé dámy si mohou dovolit nosit ty pouzdrové sukně, protože mají vždy vše perfektně naplánované tak, aby nikdy na ten autobus v podpatcích neběžely. Nebo jezdí autem. Protože dámy neběhají. Neběhají proto, že běhat v úzké sukni prostě nejde. Buď vám rupne nebo se vyhrne až někam k bokům. Pokud k tomu máte ještě podpatky, potěš koště.

Vtip je v tom, že tohle (pro většinu nás „normálních smrtelníků“) příliš omezující oblečení je pro ty elegantní dámy jako stvořené. Však ony si to naplánují. Však ony půjdou tou pomalou chůzí, s bradou vztyčenou, naprosto perfektně upravené a perfektně včas. Vždycky jsem ale věděla, že já taková dáma nejsem. Sice na podpatcích chodit dokážu a občas si to i docela užívám, ale jen výjimečně, když nespěchám a mám na to náladu. Jinak jsem nejspokojenější v těch téměř placatých šněrovacích botách, co snesou běhání po městě i po lese, a široké sukni, ve které můžu dělat kroky jak dlouhé chci a ona mě pustí. Nejsem dáma, jsem spíš divoženka a ačkoli sukně připadají mnoha ženám nepraktické všechny, nemůžu souhlasit. Kalhoty jsou pro mě osobně víc svazující. Každopádně – když už je řeč o podpatcích a o tom, že na nich chodit umím, možná bych mohla sdílet pár „mouder“, které s tím pomůžou i vám, co to neumíte.

Jsou ženy, které vypadají, že se na podpatcích narodily a pak takové, co vypadají, že si každou vteřinou zlomí nohu, jak se na nich podivně klátí. Je legrační, že někdy ty na oko sportovkyně, co nosí celé dny jen kecky, vyrazí na večírek na šteklích o dvaceti centimetrech a vypadají úchvatně, zatímco jiné, co působí normálně docela elegantně, budí lítost i když mají patu šest centimetrů nad zemí. Čím to je? Ve většině případů sebedůvěrou.

Pokud chcete chodit na podpatcích dobře (mluvím o těch, co mají tak do patnácti cm, ty vyšší už jsou vážně jen pro nadšence… nic proti vám, ale chodit bych na tom nechtěla), nejvíce vám pomohou tyto dvě věci:

a) správná naučená chůze

b) jistota a víre v sebe, své nohy i ty boty

příp. c) jít pomalu!!, to je mantra, kterou si opakuji pokaždé, když v těch lodičkách někam vyrazím

Chodit na podpatcích je trochu ošemetnější než chodit bez nich, to už vám asi došlo, pokud vám to dělá problémy. Někdy můžete mít přirozenou chůzi, které prostě ve spojení s podpatky nefunguje. Neříkám vám, abyste se naučili chodit jinak pořád, ale je dobré si osvojit speciální chůzi pro ty chvíle, kdy na sobě podpatky máte. Mě to kdysi naučilo video na youtube. Je to asi nejlepší vidět, nicméně, základem je našlapovat na patu (pozor, pokud jdete po trávě, kočičích hlavách nebo povrchu s otvory, našlapujte na špičku, jinak si můžete zlomit podpatek… a nohu), dělat malé kroky, křížit nohy při chůzi tak, že dáváte jednu přímo před druhou a (podle mě osobně) jít spíše boky než koleny (což může dělat problém slečnám, které mají ztuhlé boky a neumí s nimi „kroutit“, ale dá se to naučit – jak by vám řekla každá břišní tanečnice, je to hlavně o přenášení váhy).

Druhá věc, jak jsem říkala, je jistota. Dokud budete pochybovat, bát se a říkat si „určitě spadnu, určitě spadnu!“, je větší šance, že opravdu spadnete. Pomůže si to chození na podpatcích cvičit doma, kde se nemusíte tolik bát, že upadnete a bude to „trapas“, ale venku jsou přecejen jiné podmínky, horší podlaha, více spěcháte, znervózňuje vás, kolik lidí vás může vidět, když zakopnete (z toho si nic nedělejte, já nejvíc zakopávám o svoje nohy když mám zcela nízké boty).

Mně pomáhá zpomalit, jít opravdu pomalu, i když normálně spěchám a mám pocit, že ty boty mě brzdí. Jít rychle na podpatcích je tak na puchýř, nic víc. Vyjděte včas. Kráčejte pomalu. Hezky jednu nohu před druhou a věřte si. Věřte těm botám. I když se to nezdá, jsou vytvořené k chůzi. I když se to nezdá, vaše nohy na nich zvládnou úplně v pohodě chodit, když na ně nebudete spěchat a nebudete se stresovat tím, že zakopnete.

Samozřejmě, pokud podpatky opravdu nejsou pro vás, nosit je vůbec nemusíte. Ale jestli máte styl, ke kterému se hodí a líbí se vám, jen se jich bojíte; anebo jestli jste se doteď na nich chodit nenaučili a přitom k vašemu stylu neodmyslitelně patří – jděte do toho. Zkuste to. Naučte se to a nemusíte se držet zpátky jen proto, že vám to nejde.

P. S. Každopádně je jasné, že i když na podpatcích chodit zvládnu, tak být elegantní není nic pro mě. Už proto, že nechci měnit šaty pokaždé, když mi trochu poroste ten můj oblý „romantický“ zadek 😉